Památné domy

Do konce 1 sv. války chodily selmické děti do školy do Kladrub. Po roce 1918 byla v Selmicích zřízena škola jako pobočka kladrubské obecné školy a až po 2. sv. válce se stala samostatnou. Škola neměla vlastní budovu. Byly pro ni pronajaty prostory v budově (čp. 1), která byla pod správou státního hřebčína. Nejprve škola využívala jen jednu místnost. V roce 1935 byly školní prostory zvětšeny a bylo přistavěno nové schodiště se vchodem od vsi a k němu upravena pěšina. Dřívější vchod z nádvoří byl zrušen. Škola byla jednotřídní s pěti odděleními, později se čtyřmi. Po dokončení školy v Selmicích začaly děti docházet do školy v Hlavečníku nebo Řečanech.

Ve škole působil jeden učitel, který byl zároveň ředitelem. A tak se mu dříve říkalo „pan řídící“. A zde jsou někteří z nich:

Stanislav Baťa – narodil se v roce 1908 ve Smrdově u Humpolce. V Selmicích učil od 1.9.1930 do 30.6.1934. Pak byl přeložen do Hrobic u Pardubic. V září 1931 začal psát první selmickou kroniku.

Václav Fejl – učil od září 1934-1935 a v té době navštěvovalo selmickou školu 35 žáků.

Stanislav Jonáš – přišel z Pardubic a vyučoval školní rok 1935-1936, kdy bylo ve škole 42 dětí.

František Ročeň (1913-1995) – byl synem továrního mistra a do Selmic přišel v září 1936 ze Sezemic. Učil zde asi 2 roky. V té době se seznámil s Marií Vanišovou z č. p. 45, dcerou legionáře Josefa Vaniše, se kterou se oženil. Ze Selmic přešel učit do Újezda u Sezemic a pak do Černé za Bory, kde působil 41 let, nejprve jako řídící, pak jako ředitel školy.

Jan Marbüe, L. Kramář 1938, 1939

Kvoch -

Jindřich Tecl – v Selmicích učil od 1.9.1955 do června 1957. Pak byl na vlastní žádost přeložen do L. Chrčic a vyměnil si učitelské místo s V. Kutílkem.

Václav Kutílek – narodil se v roce 1907 v Závratci u Třemošnice. Po studiích působil na školách v pohraničí v oblasti Mostu, Bíliny a Duchcova. V letech 1936-1953 pak na školách v okolí Chotěboře. Od roku 1953 učil ve škole v Labských Chrčicích a od září 1957 přešel na školu v Selmicích. S manželkou Jaroslavou a syny Josefem a Jaroslavem bydleli u pana Šimáčka v čp. 17. V selmické škole působil až do června 1970, kdy odešel do důchodu. Zemřel v roce 1977.

Pavla Wetterschneiderová – přišla z Pardubic a učila v Selmicích ve školním roce 1970-1971.

Danuše Bažantová – působila ve škole v letech 1971-1973.

K 1.9.1973 zrušil odbor školství ONV v Pardubicích po projednání s radou MNV v Selmicích jednotřídní školu s tím, že žáci budou navštěvovat ZDŠ v Řečanech. Důvodem zrušení byl malý počet žáků. Tak, jak se snižoval počet obyvatel v Selmicích, tak ubývalo dětí. Do roku 1968 chodilo do školy ročně cca 20 žáků, ale v letech 1969-1973 už jen 12-13 žáků.

Dům s č. 28 již existoval v 17. století. V roce 1817 ho koupili Joachim a Anna Lustigovi. Ti později předali domek, tehdy ještě dřevěnici, synovi Salomonovi, který jej přestavěl na patrový zděný dům. Po Salomonovi a jeho ženě Marii pak dům vlastnil jejich syn Jindřich s manželkou Emilií, kteří měli 4 děti - Annu, Josefinu, Josefa a Rudolfa. A rodina Jindřicha Lustiga byla poslední, kdo v Selmicích žil. Protože byli Židé, podlehli německému zlu během 2. sv. války. Jen paní Emilie se toho nedožila, zemřela již v roce 1927.

Anna Lustigová (nar. 4.11.1894) – zúčastnila se aktivně dění v obci, od roku 1923 byla členkou osadního zastupitelstva. Založila a vedla první obecní knihovnu v Selmicích.

Josefina Lustigová (nar. 24.2.1896)

Josef Lustig MVDr. (nar. 18.3.1897) – vystudoval veterinární školu v Brně, uměl několik světových jazyků a jako koníčky měl lyžování a šachy. Byl uznávaným odborníkem na chov koní a jako zvěrolékař působil v Týnci nad Labem, odkud byla jeho manželka.

Rudolf Lustig (nar. 7.4.1898) – s manželkou Vilmou měli syna Petra (nar. 17.3.1933) a žili v Praze. Když Vilma záhy zemřela, byl Petr vychováván u dědy a tety Anny a Josefíny v Selmicích.

Události za 2. světové války také krutě postihly rodinu Lustigů. Na základě nařízení o židovském majetku, které vydal říšský protektor Konstantin von Neurath 21.6.1939, jim byl majetek zkonfiskován Němci.

Jindřich /Heindrich/ Lustig byl deportován do Terezína spolu s dcerami Annou a Josefinou a s vnukem Petrem transportem Cg z Pardubic dne 9.12.1942. Jindřich zde po třech měsících dne 14.2.1943 zemřel (dle úmrtního listu na selhání ledvin).

Anna, Josefina a Petr byli dne 6.9.1943 z Terezína převezeni transportem Dl do největšího vyhlazovacího tábora Auschwitz II-Birkenau (česky Osvětim-Březinka), kde byli umístěni v tzv. Terezínském rodinném táboře. Všichni tři zřejmě zahynuli v plynových komorách při rozsáhlé likvidaci dne 8. března 1944.

Josef Lustig byl 5.6.1942 deportován transportem AAb z Kolína do Terezína a odtud 12.6.1942 transportem AAk do pracovního tábora Trawniki u Lublinu v Polsku. Byl dne 14.7.1942 zavražděn v koncentračním táboře Majdanek.

Rudolf Lustig byl deportován z Prahy do Terezína transportem Au-1 dne 15.5.1942 a hned 17.5.1942 transportem Ay do Lublinu. Den úmrtí není znám.

V Praze v Pinkasově synagoze jsou na zdech uvedeny tisíce jmen českých Židů, kteří padli za oběť nacistické perzekuci. A mezi nimi je nápis „SELMICE“ a u něj jména Jindřicha, Anny, Josefiny a Petra Lustigových, včetně data narození a deportace.

Dodnes je místními staršími obyvateli dům č. p. 28 nazýván „židovna“. V současné době je to sídlo obecního úřadu.

Rodina Lustigova - zleva: Josefa, Josef, Emilie, Jindřich, Rudolf, Anna

Již podle nejstarší mapy stál těsně na hranicích katastru Selmic a Labských Chrčic u cesty do Chrčic domek, zvaný Merenda. Ten byl v průběhu let vlastnictvím mnoho rodin, ale v roce 1891 jen odkoupil hřebčín. Zápis o tom je ve vkladovém listu napsán německy a v překladu zní: „Na základě sdělení c. a k. Úřadu vrchního štolby ve Vídni z 31. srpna 1891 č. 756 od listopadu 1891 bude objekt začleněn do c. a k. dvorního eráru.“ Dům hřebčín využíval pro své zaměstnance, jimiž byli luční hajní. Původním úkolem zřízence na Merendě bylo také hlídání plotu obory, který vedl po hranici katastru až k Labi. Plot byl odstraněn po roce 1918, kdy byl již značně sešlý. Od roku 1950 je Merenda zase v soukromém vlastnictví.

U příležitosti 50. výročí vlády císaře Františka Josefa I. byl v roce 1898 v Selmicích postaven naproti soše sv. Gottharda u Starého štítu „chudobinec“ pro zestárlé bývalé zaměstnance hřebčína. Nade dveřmi byla deska s německo-českým nápisem, který připomínal tuto událost. Nápis na desce zněl: Upomínka na padesátileté panování Jeho c. a k. apoštolského Veličenstva císaře a krále Františka Josefa I. 1848–1898.

V letech 1927-1929 si krejčovský mistr Josef Kesner postavil „Na škvárovně“ dům, kde jeho část byla určena pro prodejnu. V roce 1929 byla otevřena v č. p. 52 prodejna konzum s výrobky družstva Budoucnost.. Prodejna, ve které se tehdy nechalo koupit vše od biče po chleba, zde fungovala až do začátku 60. let, kdy byla otevřena nová prodejna Jednoty v č.p. 28.

V roce 1979 se začaly „Na jitrech“ stavět pro Československou plavbu labsko-oderskou s. p. Děčín doky a dílny na opravu a stavbu námořně-říčních lodí. Tehdy byl také přes Labe vybudován kovový most pro pěší, který svému účelu slouží dodnes. Po privatizaci v roce 1992 firma změnila název na Československá plavba labská a.s., která po 10 letech ale zanikla. V současné době patří loděnice holdingu BGM Group a nic již nepřipomíná její dávný rušný provoz. Vždyť například v roce 1998 měla firma 200 zaměstnanců. Zajímavostí je, že loděnice je nazývána loděnice Chvaletice, i když leží vlastně v katastrálním území Selmic.